Jelikož člověk je tvor neustále s něčím nespokojený a po vyšším výkonu čehokoliv
toužící, je vždy jen otázkou času, kdy se najde fanoušek, který se čemukoliv
podívá pod kapotu a laděním získá vyšší výkon.

Této činnosti se říká přetaktování, nebo také ovrklokin. (všimněte si mé skvělé
anglické výslovnosti). Komunita ovrklokerů vznikla původně okolo fanoušků
počítačů, kteří se snažili dostat ze svých miláčků co nejvíce a tak různými
nastaveními nutí pracovat procesor či paměti rychleji, než připouští výrobce.
Být počítačový ovrkloker není nic složitého, stačí jen trefit náhodně správné
hodnoty v nastavení základní desky vyšší než váš kamarád z druhého vchodu, ale
stále ještě pod hranici, při které týrané součástky shoří.

Kdo přestřelí, není ovrkloker, ale lama - a musí napsat ježíškovi o nový počítač.

Problémem je, když je někdo třeba tak chudý jako já, nemá peníze na počítač, ale
přes to by rád něco ovrkloknul.

Jako vždy, když je člověk génius, nevadí, že je socka - nebudeme přetaktovávat
počítač, který nemáme, ale přetaktujeme něco, co doma máme.

Třeba vysavač. Ten má doma každý.

Stát se slavným přetaktovávačem vysavačů ale není úplně jednoduchý, za prvé je
tam nastavená laťka dost vysoko (viděl jsem na to přetaktování dokonce reklamu
v televizi, ženská měla tak přeboostrovanej lux, že přes podlahu dokázala
vytáhnout chlapa z nižšího patra z gauče až ke stropu a tam s ním smýkat - fakt,
taky nekecám).

Možná si řeknete, že reklama přehání, já souhlasím ale znám i jeden případ od nás z ulice: tím geniálním ovrklokerem vysavače je totiž můj kámoš Lojza
Macháček, tomu ovrklokin pomohl vyřešit krizi v manželství.

Lojzova manželka Magda, po několikaletém vztahu náhle začala odmlouvat, flákat
domácí práce, uklízela málokdy a jedinou její náplní bylo telefonování si
s kamarádkami. A krátce nato si, stejně jako spousta jiných manželek, které se
doma nudí a neví co roupama dělat, (poněvadž jim chybí tvrdá ruka a silný
řetěz), pořídila bišonka.

To je takovej ten malej pejsek, kterej vypadá (a chová se) jako dlouhosrstá,
mentálně retardovaná myš po předávkování efedrinem. Jenže bišonek, na rozdíl
od hlodavců, kteří se snaží být co nejméně hluční a nápadní, neustále skákal
po bytě a na všechno ňafal. Což Lojzu, kdykoliv přišel zmožen po dlouhé pracovní
směně z továrny domů, řádně vytáčelo.

Párkrát se snažil nepozorovaně bišonka odkopnout někam mezi květináče s úmyslem
mu ukázat, kdo tady velí, bohužel ne dost rychle, takže vždy skončil
s prokousanými ponožkami, ponížením z neúspěchu v boji s něčím tak malým a navíc
se tryskomyší ňafání od té chvíle kdykoliv se ocitl doma zmnohonásobilo.

Dalším nápadem byla logicky mikrovlnka. Jenže, Lojzova averze k bišonkovi byla
v rodině i mimo více než jen tušená, takže pozadí zamýšlené nešťastné náhody
by bylo patrně ihned jasné. Navíc, Magda byla schopná si na žal okamžitě pořídit
bišonky nejméně dva, což rozhodně nebylo jeho cílem.

Patrně nejvíc ho vytáčelo, když jeho paní s oblibou předváděla kamarádkám,
co dělá bišonek ve chvíli, když se pustí vysavač. Vytočené zvíře poskakovalo
vztekle jak v berserkovém záchvatu před ústím hučící hadice a ze všech sil
na ní štěkalo.

A tehdy se mu v hlavě zrodil nápad s přetaktováním. Co, to nebylo jen
přetaktování, to byl přímo tunning. A Lojza na to šel vědecky. Nejprve si
v OpenOffice.org sešitu navrhl převodní tabulku, kam dosadil hodnoty: váha psa,
sací výkon a průměrná vzdálenost od ústí hadice - manželka, která měla vysávání
v ruce, intuitivně věděla, jak daleko musí vysavač od neupevněných předmětů být,
aniž by je proud vzduchu stáhnul a cílem bylo tuto hranici s velkou rezervou překonat.

Výpočtem mu vyšlo, že musí odmotat polovinu závitů z transformátoru a přepnout
nastavení vstupního napětí z 220V na 120V, čímž dosáhne efektu krátkodobé, leč
kýžené turbovývěvy.

Pak si Lojza vzpomněl na článek v Blesku, kde psali, jak nějaký kocour přežil
celý prací program v automatické pračce, včetně ždímání. Dostal strach.
Pár vteřin, než přetavená pojistka motor vypne patrně nebude stačit.

Ale naštěstí měli ten den k večeři bramborový salát. Tedy, štěstí nespočívalo
v salátu, ale v tom, že Lojza - anžto si chtěl večer vrznout - a jak poradily
Magdě kamarádky: měl by si to zasloužit - musel při vaření pomáhat a za úkol
dostal velmi ponižující práci, totiž protlačovat vařené brambory skrz kovové
kolečko s drátěným výpletem. Lojza je bystrý hoch a jak tak frustrován
pozoroval, co se s bramborami děje tak ho napadlo, prostě druhý den nebylo
kolečko na krájení v šuplíku jako vždycky ale nějakou záhadou se dostalo dovnitř
hadice vysavače, kde se (velmi pevně) zaseklo napříč mezi spojovacími díly.
Takže cokoliv, co se mělo dostat do útrob, muselo přes kolečko taženo proudem
vzduchu proletět.

Zbytek už jsem pak zažil na vlastní oči, protože jsme ten den byli pozvaní
na oslavu bišonkových prvních narozenin. V půlce večera přišla na program scénka
z vysavačem. "Heleďte, co dělá!" řekla Magda a vytáhla ze skříně lux.

Lojza se omluvil a odešel do kuchyně připravovat utopence.
Zvíře, jakmile spatřilo přístroj, sedlo si na zadek a začalo zuřivě štěkat.
Magda namířila hadici na psíka a stiskla tlačítko do polohy ON.
Ozval se zvuk motoru stíhačky. Pak zvuk meluzíny. Pak lupnutí, jako
když chytnete krikeťák do rukavice. A pak něco, asi jako když srknete ze lžíce
horkou polívku, ale velmi velmi rychle. Pak vypadl proud.

Na místě, kde ještě před několika pikosekundami stál pes, zela díra po pěti
chybějících parketách a bišonkův stín, protože zmizel tak rychle, že na to
světlo ani nestihlo zareagovat.

Magda okamžitě dostala hysterický záchvat. Za táhlého vytí se vrhla dobývat
z útrob vysavače nebohé zvíře. Jenže lapač prachu byl jen plný mokrých,
hnědočervených pilin, po psovi ani památky.

"To jsou ty tvoje debilní nápady." konstatoval suše zrovna příchozí Lojza.

A Magda od chvíle, kdy se vrátila zpět z psychiatrické léčebny, zase poslušně
myje nádobí, vyšívá a nepřeje si žádné domácí zvíře.

Inu, jak je vidět, i ovrklokin v rukou odborníka může mít velmi praktické využití.