Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich. Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost revizora, je model "vůbec nevím, že tam někdo stojí". Sám totiž často v metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu. Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován.
Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám.
Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora: na 'dolním' Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji. Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu. Jednou, když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval.
Označit jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské území právě pomocí metody "pekelně spěchám, nemám na nikoho náladu a nic nevidím". Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako "NESMÍ mi uniknout", přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu. Vzápětí jsem byl odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal, až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi.
"No halo!" zakřičel na mě, já se zastavil a a odpověděl "Co halo?".
"Vemte si to," podával mi jízdenku.
"Proč?" já na to s nechápavým výrazem.
R: "Jak proč?"
Já: "Co jak proč?"
R: "No vemte si ten lístek!"
Já: "Povídám že nechápu, proč bych si měl brát od vás nějakej lístek."
R (lehce znejistěl): "No protože je v pořádku."
Já: "To je sice možný, ale mě je to fuk. Je to všechno?"
V té chvíli revizor ještě víc zbrunátněl, chvíli byl zticha a jen tiše bublal, načež vyštěkl: "Revize jízdenek!"
Já: "Děláte si srandu, ne? Teď jste mě kontroloval!"
R: "Jo?! Tak kde máte lístek, co?!"
Já: "To vám může být v tohle chvíli fuk, protože my dva už jsme vyřízený."
R: "Tak to teda ne! Ukažte mi lístek."
Já: "Jestli si myslíte, že mě budete celou dobu obíhat a kontrolovat, jste na omylu."
Takto jsme rozmlouvali a já mezitím sjížděl po schodech do útrob metra. Než jsme se stačili domluvit na tom, v jakých časových intervalech má smysl kontrolovat jednu a tu samou osobu, stalo se to, co jsem si strašně přál: před námi postával strážce zákona. Revizor se k němu rozběhl jako ke spáse: "Pane příslušníku, zjistěte tohodle mladíka", volal zadýchaně.
Byl jsem požádán o doklady a zatímco v nich příslušník listoval, povídám: "Ježiš to jsem rád, že vás vidím. Tenhle člověk mi nahoře zkontroloval jízdenku a od tý doby za mnou pořád pobíhá a obtěžuje mě. Kdoví, jestli je to vůbec revizor".
Revizor už byl tak vycukanej, že se zmohl pouze na "Nemá jízdenku!", ukazuje na mne tak, jak asi musel Michael ukazovat ohnivým měčem. Pak už to bylo jednoduché. Příslušník řekl: "Ukažte mi jízdenku", ja jsem vytáhl TU DRUHOU, příslušník jí zkontroloval, pak jí ukázal revizorovi, který jí zkontrolovat taky a porovnal s tou první - a zkameněl. Bohužel jsem musel odejít, aby bylo dílo správně dokonáno, ale to sousoší si budu pamatovat do smrti. :-)
